Sárka je jenom jedna.

Jsem. To se ví. Protože to, co se mi v životě děje? To nevymyslíš. 🙂

Ale i přes to, co negativního se mi poslední měsíc stalo, mi na super náladě neubírá. Hodně lidí mi říká, že jsem jedna z nejsilnějších osob, co kdy poznali. Je to tak? Asi mě budete muset poznat. Abyste na to přišli! 😀

Na stěžování a fňukání nemám moc čas. Každý den funguju od ráda do noci. Většinu dne komunikuju s lidmi. Proto jsem pořád usměvavá. Komunikativní. Své špatné nálady si nechávám na doma. Nebo vlastně na potom? )))

Processed with VSCO with f2 preset

A co se mi za poslední měsíc stalo?

Kde začít. A proč vlastně vzniká tento článek? Protože pokud teď prožíváte horší období, tak v tom fakt nejste sami. Ale i takový horší období se dá prožít s úsměvem. Ju? Jinak to totiž nejde. Bych se sesypala. Tak čti. :)))

Teď zase přemýšlím. Kde to začalo. Jestli první byla bouračka? Nebooo, že jsem si zničila mobil? To asi vem čert.

Bouračka. Oukej. Bouračka číslo jedna. Holčičí bouračka? Klasicky najedeš jako holka na obrubník a bouchneš gumu. Celkem nuda. Co? Jen se to stane na velmi frekventovaný ulici. Před kavárnou Bez Konceptu. Všední den. Dopoledne. Miliony studentů proudí do školy. Paní na infolince ti doporučí, aby sis vyměnila kolo. DÍK! Jooo a rezerva je v kufru. Heeeej dííííík! Pomoc za všechny prachy.

Já neumim vyměnit kolo. Volám několika kamarádům. Nikdo nemůže. Až nakonec musím vytáhnout z postele s angínou Klacíčka. Ještě jednou díky! Shrnutí? První incident. Nehroutím se. Nevím totiž, že budou další.

Restaurant Day MB. Dvě slova. Přejetej mobil. Doslova. Přejetej mobil! Už vám někdo někdy přejel mobil? Heej. Mně jo. Celej Restaurant Day na hovno. Promiňte za ta slova. Dorty se prodaly, ale myšlenkama jsem byla úplně jinde. Chtěla jsem taky někoho přejet. Chtěla jsem seřvat někoho. Proč vůbec některý lidi existujou? Vostrá nálada. Druhý incicent a trochu se hroutím! Kubíkovi jsem se v Liberci rozbrečela na rameni.

První podzimní den. První mráz. Nenastartuješ auto. Jdeš tím pádem pozdě do práce. A paní na infolince opět!!! pomůže. (Jelikož jsem tou dobou jestě využívala carsharing).  —–Teď bych vám doporučila odpojit a zapojit baterku. Jo a v autě žádné nářadí není. ….Dobře!!! Vyměnit kolo nebo odpojit baterku. Pak připojit baterku. DÍKY MOC. Do práce jedu busem. Třetí incident. Brečím zimou. Nechci jet busem.

Bouračka číslo dvě. Jedeš si takhle v koloně. Rychlost světla. Nadzvuková. 10 km/hod. „Nabouráš“ do taxikáře. Ten vyleze ven. Výraz ve stylu — ty krávo zničilas mi auto– .. nebooo –heej to auto je totálně na sračku?–… Jdem sepsat protokol. Protože tam je určitě nejaká skrytá škoda. Že jo. Já jakožto žena se mu hodím. Pořádně podojí tu moji pojišťovnu a opraví si tu jeho taxi káru. 2 hodiny sedíme na pojišťovně, jelikož jeho přítelkyně je pojišťovačka (šťastný to muž). Za ty dvě hodiny několikrát pronese, že to byla šlupka, že má asi hnutý záda, nebo lehkej otřes mozku. Moje jedničková fabie bez jedinýho škrábance. Sedím na židli a v hlavně mi hraje píseň od Muchy „Chlapy sú kokoti.“

large

Už ani nebřečím. Už se nehroutím. Ani netuším kolikátej to je incident.

Sobota. Tento víkend. Jen už v rychlosti. Napadne mě kočka Sísa. Nemá ráda lidi no. Zasekne si dráp do mýho oka.. Vypadám jak kyklop. Na oční pohotovosti popisuju, jak mě jen tak napadla kočka. A že nebyla moje. A že mám doma Lilka a neřekla bych, že by mi mohla někdy nějaká kočka ublížit. O Lilkovi jsem měla bejt ticho. Kdo pojmenuje kocoura Lilek? Divnočlověk. Pořád může být hůř. Stále si říkám.

Processed with VSCO

A dnes? Udělám si radost. Zajedu si do Jablonce. Q Burger. Nealko Bernard. Chci zaplatit. Nemůžu. Nemám totiž peníze. Volám Jindřichovi. Prosííím. Přijde. A já mezitím sedím na trestný lavici a  jsem nenápadně pozorována, zdali neutíkám bez placení. Ale BONUS dnešního dne? Poznávám Annie. Jindřichovu slečnu. A uvědomuju si, že život je plnej překvapení, nástrah atak.

A že zdraví je NEJVÍC! Že peníze budou a my nebudem. A že musíme přes všechny ty Fuck Upy žít naplno. Jasan?

Zdravím vás.

Šťastný smolař Sárka

 

 

 

Reklamy

Pokud nic nezměníš, nic se nezmění.

Už to bude měsíc a něco. Myslím. Ten čas velmi rychle utíká, že někdy nevím, zda je víkend nebo všední den. Ono je to z mého pohledu vlastně úplně jedno. Pracuju pořád. Každý den. Pořád někde lítám a nesednu si! :))))

9FEDE42A-60CD-4490-AC2F-F4550DED38AF.JPG

A co, že už bude měsíc a něco? Změna mýho životního stylu. Jídlo. Cvičení. Spánek.

Spánek? Kapitola sama o sobě. Mohli byste si myslet, že víc spím. Ale spíš spím úsporněji a míň. 😀

Prostě ŽIVOT!

A proč? Proč jsem to vlastně udělala?

Touha ke změně byla. Byla už dřív. Ale nikdy to nedospělo do takového bodu, kdy jsem si řekla — DOST! A teď už fakt jako! —

A měsic zpět přišel prostě zlom.  Ukončila jsem školu. A současně s tím jsem potkala řadu lidí, kteří si ani neuvědomujou, jak velkou motivací pro ostatní jsou! A hlavně pro mě. A takový lidi mě teď obklopujou. Denně jsem s nima v kontaktu. Voláme si. Píšeme si. Vidíme se. Povídáme si. Komunikujem. Motivujeme se navzájem. Jak v práci. Tak ve cvičení. A také při dodržování nějakých „rituálů“.

Ráno? Začnem matéčkem. Dáme si vydanou snídani. Většinou slanou. Nejíme pečivo. Co jsem si mega oblíbila? Cornies! Příchuť? Lněné semínko nebo medvědí česnek! WOW!

large (2)

A to jsou právě ty malý rituály.

Povídáte si s člověkem, který vám nejdříve přijde úplně cizí, a pak vám dojde, že je sakra dost podobnej vám. ALE! Má pevnou vůli a řadu věcí dělá jinak. Dělá to přesně tak, jak byste to chtěli dělat vy. A tak se inspirujete. Snažíte se změnit! Jdete do té změny a už vám to nepřijde jako nezvládnutelnej úkol. Nejste v tom totiž sami! Vidíte totiž, že vedle vás jsou lidi, který to zvládaj. A jde jim to! Vypadaj skvěle a maj supr přístup ke světu. Vidíte, že jsou neposedný jako vy a že to není nic špatnýho. /jelikož mi je stále říkáno, že bych měla zvolnit/

Maj velký plány. Velký oči a jsou děsně do světa. Jako vy.

Pokud nic nezměníš, nic se nezmění! 

To si pamatujte! A inspirujte se. Povídejte si. Komunikujte. Hejbejte se a mějte jednoduše radost ze života. I přes to, že není zrovna růžovoučkej den. Zas bude dobře. Fakt.

Dlouho uvažujete o nějaké změně? Udělejte ji. Hned. Krok do neznáma občas bolí, ale občas je to, to nejlepší, co můžete udělat.

Jako třeba já s tou školou. 

Vaše Sárka

 

 

 

 

 

 

Vegan Avocado Brownie

Veganský věci jsem nikdy dřív nedělala, ale když jsem viděla ty smutný oči lidí, kteří by si něco veganskýho dali? Přece ty očička neodmítneš :)))

Ingredience: 

  • 1/2 avokáda
  • 1/4 šálku kokosového oleje – používám Fuatino 🙂
  • 1 šálek polohrubé mouky
  • 1/2 šálku holandského kakaa
  • 1/2 šálku třtinového cukru
  • 1 čajová lžička jedlé sody
  • 1/2 čajové lžičky soli
  • 3/4 šálku kokosového mléka

Postup: 

Troubu předehřejeme na 175 °C. Nejdřív v mixéru rozmixujeme měkký věci (avo, mléko,olej) a smícháme se sypkýma ingrediencema. Pečeme cca 20 – 25 minut.  A fresh nám vydrží taak 3 dny. 🙂

Sárka

Processed with VSCO with f2 preset

 

Mrkvový dort

Už dlouho jsem plánovala, že se podělím o recepty, které peču. Pořád nebyl čas. Škola. Problém uvnitř sebe. Klasická já. Pořád se něco děje. Každý den je jiný. Každý den je výjimečný.

A tak co teda?  Sedím na kopci na Béďově, čučím na Jablonec a motivuju se k výkonu, tak to jednoduše dneska hodím na blog no. I s fotkama. A začnu mrkváčem.

Processed with VSCO with c1 preset

Ingredience

  • 4 vejce
  • 1 a 1/4 šálku kvalitního oleje
  • 2 šálky třtinového cukru
  • 2 šálky polohrubé mouky
  • 2 lžičky prášku do pečiva
  • 2 lžičky jedlé sody
  • 5 mrkví (nahrubo nastrouhaných)
  • 1 šálek vlašských ořechů

Krém

  • 500 g mascarpone
  • 2 lžičky javorového sirupu
  • 1 šálek cukru moučka
  • 1 šťáva z citronu
  • 1 lžíce citronové kůry

 A jak na to? Troubu si předehřeju na 175°C. Vymažu si a vysypu si dortovou formu (30 cm). Vyšlehám si vejce s cukrem. Dodám olej, přidám mouku s práškem do pečiva a jedlou sodou. Na závěr dodám nastrouhanou mrkev a ořechy. Peču cca 1 hodinu.

Po vyndání z trouby nechám chvilku ve formě a po cca deseti minutách dám vychladnout na mřížku.

Krém připravím smícháním všech ingrediencí. Klasika 😀

Užijte si ho!

Processed with VSCO with c1 preset

 

 

Tak je konec, vážení.

–„Seš tak strašně blízko, přece se na to nevysereš?!“ — „Jednou toho budeš litovat, že sis tu školu nedodělala.“  — „Stálo tě to takovýho úsilí dostat se až sem, copak ti nepřijde, že je to největší životní chyba, kterou děláš?“  — 

Ahoj. Jsem tooo. Jsem Sára. A vzdala jsem školu. Těsně před koncem. Chyběla mi diplomka. Státnice. Jsem slaboch? Pro někoho jo. Pro sebe jsem vítěz.

Processed with VSCO with c1 preset

Dlouuuho. Opravdu dlouho jsem se rozhodovala, jak se s touhle situací vypořádat. Státnice na jaře se mi nepovedly. Dostala jsem další možnost, jít je dělat teď v zimě. Myslela jsem si, že to je znamení, že když jsem tu možnost dostala, tak to přece vyjít musí. Všechno, co jsem poslední dobou ve škole dělala, jsem dělala pro rodinu. Protože jsem chtěla, aby na mě byla mamka s taťkou mega pyšný. Protože o to jim přece šlo, abych si tam stoupla, před ty rodiče s tím titulem v ruce a šálou na krku. Omlouvám se. Ale já to už nechtěla. Děsně dlouho ne.

A jaký to byl pocit dělat něco, co nechceš?

Jako když tě někdo drží pod krkem a ty se nemůžeš nadechnout. Jako když chceš běžet, ale stojíš pořád na místě. Jako když kolem tebe všechno žije a ty nežiješ. V noci jsem nemohla spát. V sobě jsem pociťovala úzkost.  Velkej kámen, kterej mi leží na hrudi. Břemeno. Odjela jsem kvůli tomu k moři. Seděla na terase a koukala na kolemjdoucí. Jaký je asi jejich problém? Maj nějaký problém? Co by mi ostatní poradili? Co mám sakra dělat?!!

Psát diplomku už mi moc nešlo. Necítila jsem to. Prázdno. Nechuť. Ztracenost. Zmatenost. Nevím, co všechno mi běhalo hlavou. A tak jsem pořád jen běhala. Čistila si hlavu v kopcích. V dešti. V horku. V tu chvíli jsem byla jen já a nic.

A pak jsem si jeden večer sedla ke stolu. A napsala na papír  — KONEC.

KONČÍM S TÍM. Chci to bejt zase já. Holka, která ví, co chce a jde si za tím. A nebude ji už nic stát v cestě. Nebude ji stát v cestě škola. Nebude ji brzdit. Nebude kvůli ní přicházet o pracovní příležitosti.

Ukončila jsem to.

Rozchod.

Processed with VSCO with m3 preset

Bylo to méně bolestivý, než jsem si představovala. Rodinu jsem asi zklamala. Ale to je život. Vím to. A budu dělat cokoliv pro to, abych jim ukázala, že to rozhodnutí špatné nebylo.

V tu chvíli, když jsem na tom papíře viděla to magický slovo, jakoby mnou projela energie. Pozitivní. Pocit uvolnění. Radosti. Úsměv? Byl. Od ucha k uchu. A je. Pořád.

Míváte uvnitř pocit, že jdete správnou cestou, že víte, že to všechno má smysl? Já to mám třeba teď. Vím, že musím vydržet. Makat a makat. A že to přijde. Ten pocit štěstí. Totálního. Zase tu bude. 🙂

A budu dělat práci, která mě baví. Budu mít kolem sebe samý slunce. Ahoooj slunce! 🙂 Ahoj novej začátku.

Ahoj lidi. Tak jsem tady. Taková, jaká jsem chtěla už dlouho bejt.

Svobodná. Svá. Happy Sárka.

Co si o tom myslíte? Máme následovat svoje srdce?

Pa

 

 

 

 

 

Zmatenej článek. Jako Sárka.

Já vám hned v první větě řeknu, co cítím. Cítím v sobě strašnej zmatek!

Ale neskutečnej. Nezvládla jsem státnice. Zklamala jsem rodinu. Sebe ne. Mně se ulevilo, ale to nemůžu říc doma. :))) Ale oni to vědí, nebo to alespoň tuší. (po přečtení tohoto článku to už na tuty ví – zdravím mamku!) :)))) Dost o tom, kdo to ví, a kdo ne.

Jednoduše. Jak byste se cejtili vy? Všichni kolem mávají diplomkama, titulama, vy jste nejdřív úplně v poho, ale pak si začnete říkat, jestli nejste úplná nula. Že jste tam mohli bejt taky, kdyby ste se kousli. Ale pak zase v hlavě to pitomý — potřebuju to vůbec? pro sebe? — No odpověď vím. Nepotřebuju. Pro mou práci, kterou dělám, to fakt nepotřebuju. Ani jsem ten obor nestudovala. A jde mi víc než to, co jsem studovala. 😀

Ale s titulem seš jinej pán. To říkaj doma!

Takže se to ve mně pere. A jak jsem řekla na začátku jednou větou — jsem zmatená. Chce to všechno čas.

Zkraťme to fňukání, který nikoho nebere.

Ale tím, že si procházím takovým obdobím, tak si uvědomuju, že je nejdůležitější, co chceme my. Nikdo jiný náš život nežije. Víte? Ani rodina. Ani mamka. Ani šéf v práci. Ani ten člověk, kterýho jste potkali dneska na ulici. Ten život s těma pocitama, který máme, je jenom náš! A nikdo nikdy nepochopí, ani když to řeknete sebe víc dobře, co prožíváte. Jaký emoce ve vás jsou.

A já jsem emočně hodně vysoko. 😀  Akorát ty emoce neumím předat dál. Když chci někomu říct, že ho mám ráda, tak začnu brečet a nic neřeknu. Nebo prostě blbě koukám a stane se z toho trapnej moment.

Tím pádem oceňuju to, že když někoho mám ráda, tak to dokazuju činama, žádnejma prázdnejma kecama.  — Hej zlato, miluju tě! — A ty mě?  :)))

Vraťme se k období, který je teď ale! Zrovna nemám totiž v plánu vyznávat někomu lásku.


Jak si představujete týden v hlavě? Myslím, jak si představujete slova pondělí, úterý, až neděle? Já od malička jako korálky, který maj různý barvy. Víkend byl vždycky barevnější, pracovní dny šedý. A šly pořád dokola. Ale postupem času se barvy stávaly pořád jednolitější, nevýraznější. Nevim no. Je to asi daný tím, že ten čas tak rychle letěl a já neměla čas na to barevný kolem sebe.. 🙂

A mým cílem je teď obarvit ten svůj život.  Oddělit šedý korálky od barevnejch a ty barevný pořádně rozjet. Užívat si sebe. Rodiny. Lidí kolem. Volna. Naučit se vlastně to opravdové volno mít. Jelikož mi přišlo, že jsem pořád byla v nějakým stresu. Ležela jsem a cejtila, že nemůžu ležet. Že nemůžu sedět. Že nemůžu běžet.

Mám před sebou řadu nových projektů a léto. Vypadá to pozitivně. Budu to tak brát. Bude líp. Všechno je to v hlavě. Souhlas? 🙂 A zmatený Sárce je dnes konec.

Vzhůru do menšího zmatena.

Prosím.

Sára

Dívka na kusy. Kniha nebo já?

Po tom tom všem, co se snažím nějakým způsobem postavit na vlastní nohy, píšu občas blog. Dávám tam slovo občas, jelikož moje problémy způsobují občasný nechutenství ke všemu. Ke psaní. Ke světu. A tak..

large

Tím pádem nemám občas ani náladu vylézt z postele. Napsat článek. Prostě fungovat. Špatně se to chápe, když to nikdo nezažil, ale je to takový zvláštní i pro mě. Strašně bych chtěla žít normální život, být aktivní, ale přijde mi, že nemám chuť udělat ani krok. Natož dopsat diplomovou práci a bejt ta nejlepší na celým světě, která všechno zvládá. Sorry okolí. Sorry, no. To jsem já. Divnočlověk.

Ale i přesto přijde den, kdy se zadaří.  Třeba jsem navázala spolupráci s Knihy Dobrovský. A hele. Oni asi tušily, kterou knihu mi poslat. Prostě třeba do černého.  🙂 Díky.


Dívka na kusy –  Kathleen Glasgow

Dívka na kusy. To celkem sedí. Původně jsem se těšila, že kniha přijde v krásném původním obalu, ale bohužel. Ale to bylo pro mě asi jediné mínus.

Neměla jsem moc sil začít vůbec se čtením. Přiznám se. Ale po přečtení úvodních slov mi došlo, že zrovna takovou četbu potřebuju. Že se potřebuju začíst a vědět, že jsou na světě horší problémy, než které zažívám já.

A že nikdy nejsme sami. Na nic. Avšak o tom kniha nepíše. To bylo trochu mimo 😀

Hlavní hrdinka Charlotta – „Charlie“ ve svém mladém věku, je jí teprve 17 let, přišla dá se říct o všechno. O otce, matka o ni nestojí, nejlepší kamarádka je chodící mrtvola. A tím, že se ve svém mladém věku ocitá v této situaci, tak aby zapomněla na veškerou bolest, tak si ubližuje. Snaží se s každou novou jizvou zapomenout a otupit svou mysl.

První část knihy začíná v sanatoriu, kam se Charlie dostala, když chtěla skončit se svým životem. Byla už dlouho sama sobě nepřítelem. Netušila prostě jak dál. V této části se odkrývají úryvky, proč je vlastně tam, kde je. A seznamuje se s lidmi, kteří mají podobný problém.

Druhá část už představuje tu snahu, naučit se žít s tím, čím si prošla. Snaží se přijmout sebe takovou jaká je. Pracuje. Hledá si nové přátele. Ale uvnitř sebe stále vede svůj malý boj. Když je na dně, snaží si znovu ublížit. Znovu do toho krátkodobě několikrát spadne a je zde vidět, ta realita, že nic není nikdy růžový.

Charlie se jednoduše bojí o svých problémech mluvit. Nechce se nikomu otevřít a stále se utápí v těch svých myšlenkách sama.

Jelikož se jedná hlavně o knihu pro mládež, tak na konci dochází k menšímu happy endu. Klasika. 🙂

Ale nijak mě to neštve.

K té knize to sedí. Autorka píše vlastně o sebepoškozování z toho důvodu, že si tím sama osobně prošla. A napsání této knihy bylo pro ni dalším záchraným bodem v životě.

Pokud se ve svém životě potýkáte také s podobnými myšlenkami, tak tuhle knížku určitě doporučuju. Děkuju Dobrovskému za možnost přečíst knihu a napsat o ní pár slov. Bylo mi ctí.


Téma sebepoškozování je aktuální a je dobře, že přibyla další kniha, která může čtenáři přiblížit, vo co de.

Dívka na kusy se mi četla jedním dechem, když jsem teda našla volnou chvíli, abych knihu otevřela. A takovou tu svoji vnitřní sílu.

Upřímně jsem ráda, že si procházím trochu jinými věcmi. Ale stejně hrdinku trochu chápu. Chápu, že je pro ní těžké postavit se a zase bojovat. Že je pro ni těžké otevřít se. A věřit. To je těžké i pro mě. Trochu se v tom příběhu nacházím. Nehledám utišení své bolesti v řezání, ale stejně se cítím na kusy.

Jediná možnost, kdy dokážu světu říct, co mi je, jak se cítím a tak, je pomocí těhlech řádků. Mého blogu. Když mě totiž potkáte na živo, tak nic nepoznáte. 🙂 Proto doufám, že budu nacházet tu sílu psát a psát, abych se za prvé – vypsala, a abych za druhé – trochu potěšila vás no. 🙂

large-2

Proto se omlouvám, že dlouho žádný článek nebyl. Ani netušíte, co jsem poslední měsíce prožila. Ale o tom třeba jindy.

Vaše Sárka